STROM STÍNU & BUCINATORES ORCHESTRA

V roce 2012 došlo pod taktovkou Jana Jiruchy ke spojení pražské rockové kapely Strom stínu a jazzového bigbandu Bucinatores orchestra. Jirucha pro společné vystoupení obou hudebních těles zaranžoval několik skladeb Stromu stínu, jež byly v následujících letech zaznamenány na CD, které na podzim 2017 vychází u Polí5. O zvuk nahrávky se postaral Martin Volšický, o master pak Alexej Charvát.
Grafiku desky vytvořil Radek Pokorný.

 

 

Strom stínu a Bucinatores Orchestra v žáru velkokapelové rozkoše (JazzPort, 16.4.2018)

Jan Jirucha na co sáhne, to promění ve zlato! Jako recenzent bych se měl asi vystříhat podobných emotivně laděných vyjádření, ale v případě alba „Strom stínu & Bucinatores Orchestra“, jež vyšlo na sklonku loňského roku na značce Polí5, si nemohu pomoci. A lituji, že jsem jej neslyšel před hlasováním v cenách Anděl, protože toto album je vůbec nejsilnější nahrávkou, jež se vloni u nás objevila. A to myslím se vší vážností…

Sešly se zde dvě formace. STROM STÍNU je kapela, která se na alternativní rockové a undergroundové scéně pohybuje dvě desetiletí. Původně šlo o instrumentální trio, avšak od roku 2001, kdy jim vyšel debut „…to ticho“ (vlastním nákladem), přibyly texty. Druhé („Zimokruhy“ 2009) a třetí album („Mezi okny a pamětí“ 2015) již vyšly na renomované značce Guerilla Records. Sestava se ustálila na triu ve složení Jan Chaluš (bicí, perkuse), Martin Volšický (kytary) a Tomáš Zahoř (baskytara). Tito muzikanti jsou členy i dalších formací, jako např. JUMO, MCH Band, Jiříkovo vidění či Bellevue.

V roce 2012 se Stromem stínu začal spolupracovat trombonista Jan Jirucha a jeho bigband BUCINATORES ORCHESTRA. Ten tvoří 14 výborných jazzových hráčů, včetně Marcela Bárty, Petra Kalfuse, Oskara Töröka, Miroslava Hloucala, Doroty Barové, Štěpána Janouška, Jiřího Šimka a Rastislava Uhríka. Nejdříve mělo jít o speciální koncert, nakonec z toho během pěti let natáčení v různých domácích studiích vznikla tato deska. Zvukově je výtečná (díky Jiruchovi a Martinu Volšickému), mastering provedl Alexej Charvát. Jiruchovy aranže tak mohly doslova rozkvést. Gró repertoáru tvoří písně z desky „Zimokruhy“, doplněné Jiruchovou instrumentální lahůdkou (a zároveň nejdelší skladbou alba – 9:18) „Viktor Reznov“. Zde Jirucha cituje dokonce sovětskou hymnu, lze tu slyšet odkazy na militaristickou hudbu Rudé armády (to vše v rozvolněném úvodu), na Šostakoviče. Poté se na posluchače valí hutný rytmus, nad nímž vybuchují zvukové sraženiny dechů, vrší plástve barev, proměňuje výraz, dynamika, naléhavost. Celé je to protkáno strhujícimi sóly Šimkovy kytary (syntezátorově zašpiněné) a Janouškova trombónu.

 

 

Album je uvozeno písní „Jeho tikot“ s dramatickou deklamací textu a sugestivním kontrastem flétny (Vít Pospíšil) a ostatních, vesměs hluboce posazených dechů. V závěru je ona temná osudovost ještě více umocněna. „Zima“ je postavena na řízně funkovém rytmu, do něhož se zařezávají hutné bigbandové sazby dechů. Excelentním trombonovým sólem se blýskne Jirucha. I zde dochází k dynamickým a výrazovým proměnám, v závěru dochází ke zlyričtění. Více než osmiminutová skladba „Nikdy v životě“ je vrcholným důkazem Jiruchovy aranžérské schopnosti umocnit textové sdělení, zde navíc pouze čtyřverší, evokující tvorbu Mikoláše Chadimy. Ten zde také vystřihne vypjaté altsaxofonové sólo. Intenzita a naléhavost každého verše, každého slova je znásobena gradovanými vrstvami repetic, jež se různě protínají, takže bigband zní jako to nejlepší z progresivního velkokapelového jazzu (George Russell, Gil Evans, Don Ellis, Maria Schneider, Mathias Rüegg atd.). Je to opravdu mistrovský kus a slovy nelze popsat; marně přemýšlím, kdy jsem slyšel z našich luhů a hájů úžasnější! „Místa“ znějí díky kytarovým riffům zase více rockově, dechy tomu dodávají šťávu a k mužné deklamaci se přimyká se vzrušující lehkostí vokál Doroty Barové; dokonce stěžejní část textu zazpívá, což působí nesmírně svěže. Vše završuje Bártův sólový chorus na altku. Další mistrovské čtyřverší tvoří ducha skladby „V kolenou“, kde Barové violoncello podbarvuje kontrastní plochy dechových nástrojů; skladba s lyrikou ne nepodobnou Václavkově či dokonce Janotově se v půli zlomí do dechberoucího hudebního nářezu s vynikajícím trumpetovým sólem ve finále (Petr Harmáček).

 



 


 

CD k objednání ZDE


zpět menu